Stesky, klíč a třesky plesky

Jak jim budu rozumět? Nebude se mi stýskat? A kde budu bydlet? Tohle se mi hodnilo hlavou něklik dnů před odjezdem. Odpovědi přišly záhy.
První den na cestě byl poněkud hektický, nebo jak to říci…exhausting – vyčerpávající…O půlnoci jsem nasedla do žlutého autobusu, který uháněl směr Ženeva „pouze“ s hodinovým zpozděním (půlku z něj nabral už v Praze na Florenci…). To už mě i Magdě, se kterou jsem se na Erasmus vydala, bylo jasné, že zmeškáme vlak do Chambéry a na zápis do kolejí přijedem pozdě. Ke vší smůle byl další vlak zrušen, a tak jsem musely počkat ještě hodinu na další. Pas possible! Nakonec jsme se nějakým zázrakem dostaly až na nádraží v Chambéry, po přestupu v Culoz, kde jsem už úplně vyčerpaná táhla dva obrovské lodní kufry z posledních sil. V Chambéry už jsem hledaly jen taxíka, naši jedinou spásu. Milý pán naložil všechnu naši bagáž a za deset euro nás zavezl pod kopeček, kde byly koleje Residence de Jacob. Na zápis už bylo pozdě, byly jsme šťastné, že na recepci v devět hodin večer vůbec někdo byl. Po menších jazykových komplikacích a několika telefonech, díky nimž recepční sehnala ztracené seznamy studentů, jsme se nakonec domohly každá svého klíče. Teklo z nás, když jsme táhly kufry do třetího parta, ale už jsme v ruce držely jistotu střechy nad hlavou, jupí. Aby tomu však nebylo málo, Magdin kláč byl zlomený…už jsme neměly sílu ani se tomu smát. Nakonec jsme spolu se slečnou recepční našly údržbáře, který našel jiný klíč, a my jsme se konečně (!!!) ubytovaly. Musím se přiznat, že na mě padl stesk…nějak se to ve mně střádalo už po cestě. Mladý český pár který spolu cestoval do Španělska, vyčerpávající cesta s těžkými kufry, pár smsek od Vaška a prázdný kolejní pokoj…první den mi opravdu bylo trošku teskno. Člověk si ale dokáže zvyknout i na tohle, i když nechce. Můžete tesknit a topit se v tom, nebo žít přítomností a vědět, že budoucnost je před vámi a čeká na to, jak se k ní postavíte. Téměř jeden rok bude tohle místo mým domovem, a já ho musím mít ráda. Mám? Mám, i když pár lidí bych si tu přičarovala, mít kouzelnou hůlku. To ale k Erasmu patří, naučit se žít na vlastních nohou a vzdát se tak trochu nejen pohodlí, ale na čas i svých milovaných. A zjistit, jak moc je máte rádi, abyste věděli, že nejsou samozřejmostí, ale opravdovým pokladem. A díky jim za to, všem