Franglais - la langue of the Erasmus students

„A jak se tam mezi sebou bavíte?“ ptá se mě babička.“Francouzsky?“

Kdybychom se bavili francouzsky, bylo by to skvělé. Mluvili bychom teď mnohem líp. Jenže ono je to mnohem jednodušší…anglicky? Je to vlastně angličtina, to čím mluvíme?

Na první pohled je to angličtině dost podobné. Je to jasné: většina z nás se jako první jazyk učila angličtinu a většina z nás s ní taky umí  mluvit jakž takž plynule (chyba sem, chyba tam, nic si z toho nedělám, hlavně že si rozumíme:). 

Jsme ale ve Francii a každý den se učíme nová slova… a každý taky musíme mluvit s francouzi a profesory: francouzsky.

Z angličtiny a francouzských slov (někdy i vět: Volejte sláva a tři dny se radujte, občas stvoříme i větu!!!) pak vznikne cosi, co na prní pohled zní jako nějaká podivná…hodně podivná angličtina:

„ The cours takes place dans le batiment 18?“

„Now I go dans ma chambre.“

„Tu a acheté the pasta?

Qu´est-ce que tu fais, do you want to cook?

 

Jazyk francouzského erasmu:  francais + anglais = franglais!

 

Zní to trošku divně, a když k tomu přidáme ještě pár maďarských,ruských, německých a českých slov, snad nikdo jiný kromě nás by tomu nerozumělJ ( La poste is near the Rathaus, tu sais?)

Je to ale jazyk, kterým mluvíme denně. Naše vlastní mozaika slov a vět, tak, jak nám vyletí z pusy kdykolich chceme něco rychle říct.

Takže když mám odpovědět, jak se spolu mezi sebou, mezi erasmáky, bavíme, nemůžu říct ani anglicky, ani francouzsky…ale prostě…franglicky:)

 Voila:)

Allors, see you soon, mes amis!

Stesky, klíč a třesky plesky

Jak jim budu rozumět? Nebude se mi stýskat? A kde budu bydlet? Tohle se mi hodnilo hlavou něklik dnů před odjezdem. Odpovědi přišly záhy.
První den na cestě byl poněkud hektický, nebo jak to říci…exhausting – vyčerpávající…O půlnoci jsem nasedla do žlutého autobusu, který uháněl směr Ženeva „pouze“ s hodinovým zpozděním (půlku z něj nabral už v Praze na Florenci…). To už mě i Magdě, se kterou jsem se na Erasmus vydala, bylo jasné, že zmeškáme vlak do Chambéry a na zápis do kolejí přijedem pozdě. Ke vší smůle byl další vlak zrušen, a tak jsem musely počkat ještě hodinu na další. Pas possible! Nakonec jsme se nějakým zázrakem dostaly až na nádraží v Chambéry, po přestupu v Culoz, kde jsem už úplně vyčerpaná táhla dva obrovské lodní kufry z posledních sil. V Chambéry už jsem hledaly jen taxíka, naši jedinou spásu. Milý pán naložil všechnu naši bagáž a za deset euro nás zavezl pod kopeček, kde byly koleje Residence de Jacob. Na zápis už bylo pozdě, byly jsme šťastné, že na recepci v devět hodin večer vůbec někdo byl. Po menších jazykových komplikacích a několika telefonech, díky nimž recepční sehnala ztracené seznamy studentů, jsme se nakonec domohly každá svého klíče. Teklo z nás, když jsme táhly kufry do třetího parta, ale už jsme v ruce držely jistotu střechy nad hlavou, jupí. Aby tomu však nebylo málo, Magdin kláč byl zlomený…už jsme neměly sílu ani se tomu smát. Nakonec jsme spolu se slečnou recepční našly údržbáře, který našel jiný klíč, a my jsme se konečně (!!!) ubytovaly. Musím se přiznat, že na mě padl stesk…nějak se to ve mně střádalo už po cestě. Mladý český pár který spolu cestoval do Španělska, vyčerpávající cesta s těžkými kufry, pár smsek od Vaška a prázdný kolejní pokoj…první den mi opravdu bylo trošku teskno. Člověk si ale dokáže zvyknout i na tohle, i když nechce. Můžete tesknit a topit se v tom, nebo žít přítomností a vědět, že budoucnost je před vámi a čeká na to, jak se k ní postavíte. Téměř jeden rok bude tohle místo mým domovem, a já ho musím mít ráda. Mám? Mám, i když pár lidí bych si tu přičarovala, mít kouzelnou hůlku. To ale k Erasmu patří, naučit se žít na vlastních nohou a vzdát se tak trochu nejen pohodlí, ale na čas i svých milovaných. A zjistit, jak moc je máte rádi, abyste věděli, že nejsou samozřejmostí, ale opravdovým pokladem. A díky jim za to, všem

Multikulty

Vždycky mě překvapí, jak jednoduše se člověk seznámí s cizínci, když chce. A také kolik různých lidí se dokáže sejít v jedné místnosti. Po rozřazovacím testu první den jsme s napětím čekali, v jakí skupině budeme trávit čtrnáctidenní intenzivní kurz před začátkem semestru. Skončila jsem nakonec ve skupině č.2 z pěti, přičemž ve skupině 5 jsou lidé, jejichž francouzština je téměř perfektní, nebo se tomu aspoň blíží.. Skvělé, říkám si, aspoň to nebude moc těžké a něco se naučím, než abych na učitele zírala jak puk a nevěděla jak dopovědět na jeho všetečné otázky. První aktivitou v kuztu, který vede opravdu přátelská slečna Nadege bylo samozřejmě představování. Překvapilo mě, kolik národností se jen v naší třídě sešlo. Ukázalo se, že v naší skupině se sešel Angličan, Skot, Kanaďan, Italové, Ruska, Finka, Rakušanka, Češka, Španělé, 3 lidé z Jižní Koreje (slovo SUD = jižní nezapoměl žádný z nich patřičně zdůraznit) a jedna slečna z Hong-Kongu. A to rozhodně není vše, po jednim dni si všechny ty zajímavé lidičky vůbec nepamatuji…a co teprve lidé z ostatních skupin…jen na kolejích jsme potkaly Maďarky,Litevku, Poláky..a kolik jich ještě potkáme… Erasmus je opavdu směsicí různách národů, které se díky němu mohou potkat. A i kdyby Erasmus nedal nikomu ani znalosti z oboru, ani jazykové schopnosti, jeho velikým přínosem je, že se navzájem poznají lidé jiných kultur, lidé z jiných světů. A když pro vás, národ není jen bezejmenný shluk lidí, ale ti lidé mají konkrétní tváře a vlastnosti, znáte zvuk jejich řeči a víte že mají smysl pro humor, máte spoustu vzpomínek, které vás pojí s některými z nich, pak nemáte čas ani důvod přemýšlet o nějaké rasové či národnostní nenávisti. Strach pochází většinou z neznámého a nenávist ze špatně poznaného. Erasmus je sice vzdělávací program, ale stejně dobře by mohl fungovat jako program mírový. Seznamte se s Korejcem, Rakušankou, Kanaďanem nebo kýmkoliv jiným a už vás nenapadne řikat…“Koukej jak jsou pitomí, a jak se roztahujou, a ten jejich prezident, no hrůza“ Budete vědět, že to jsou lidé jako vy. A že je máte rádi.

17 dní do odjezdu...uááá!

Dva semestry ve Francii... trochu se mi tomu ani nechce věřit, že jsem se nakonec rozhodla studovat v cizině, navíc ve Francii...rychlá řeč, až trochu moc:) možná mám víc odvahy než je zdrávo, ale vrhnout se do něčeho po hlavě není u mě nic neobvyklého, takže hurá do toho a hlavně to nejen přežít, ale užít si to co to dá...Vive la journée, carpe diem! A tak se chystám, hážu do kufru tu tohle, tu zas ono a jen se děsím chvíle, kdy to budu muset sbalit a kufr nějakým zázrakem zavřít...:D


A mezitím hledám obrázky místa, kde budu ten necelý rok žít..Chambéry, menší město v Savojských Alpách,. ani ne 100 km od velké Bílé Hory, Mont Blancu. Jupíjupíjou, přímo v nitru hor....tak hlavně aby byl čas po nich chodit, běhat, skákat...